Vývojová psychologie
VÝVOJOVÁ PSYCHOLOGIE
1 VYMEZENÍ PŘEDMĚTU VÝVOJOVÉ PSYCHOLOGIE A JEJÍ HISTORICKÝ VÝVOJ
Předmět vývojové psychologie souvisí s intenzivním rozvojem psychologie jako samostatné vědy ve 2. pol. 19. Stol. Vzniká nutnost studovat vznik a vývoj lidské psychiky. Jedná se o širokou oblast → vytváří se jednotlivé proudy studia vývojové psychologie :
Vývojová psychologie patří mezi základní psychologické disciplíny a jak napovídá její název, studuje psychický vývoj člověka. V užším (a obvyklejším) pojetí se vývojová psychologie chápe jako psychologie ontogenetická, tj. zabývající se vývojem lidského jedince od početí po smrt; v širším smyslu zahrnuje i fylogenezi (vývoj na různých stupních evoluční řady).
Psychický vývoj zahrnuje vznik a postupný rozvoj psychických vlastností a procesů. Změny probíhají v kvantitě i v kvalitě a směřují od jednoduchosti ke stále větší složitosti. Vývoj obecně se chápe jako přechod od méně dokonalého k dokonalejšímu. Až do dospělosti má charakter stále většího osamostatňování.
Psychický vývoj neprobíhá plynule; období s mnoha změnami střídají období klidnější (latence), existují vývojové skoky a fáze stabilizování nově získaného. Člověk zejména v raných obdobích prochází tzv. krizovými neboli senzitivními fázemi vývoje. Jsou to relativně přesně časově vymezená období, kdy se jedinec musí setkat s určitým podnětem, aby se mohla vytvořila určitá schopnost. V této době je jedinec k příslušným podnětům ve zvýšené míře vnímavý. Např. v raném dětství je třeba navázat citový vztah s matkou (s mateřskou osobou); pokud dítě neudělá pozitivní zkušenost s citovým vztahem během prvních měsíců svého života, bude později schopnost navazování a opětování takového vztahu rozvíjet jen velmi obtížně, pokud vůbec. Je to podobné, jako když chceme vidět hokejový zápas - musíme být na stadionu v určitý čas; přijít o den později je už k ničemu. V případě psychického vývoje nejde samozřejmě o dny, počítá se spíše v řádech měsíců či týdnů.
4 okruhy vývojové psychologie:
1.studium fylogeneze psychiky – je založeno na pozorování a srovnávání chování různých druhů živočichů na rozdílném stupni evoluční řady
2.studium antropogeneze psychiky – vývoj duševna u lidí v různých historických etapách a v různých civilizačních okruzích
3.studium ontogeneze psychiky – pojetí od početí až po smrt
4.studium aktuální geneze – vývoj psychických procesů (při vnímání, řešení problém, v průběhu učení)
Základní cíle vývojové psychologie:
1.Musíme POPSAT VÝVOJOVÉ ZMĚNY charakteristické pro určité vývojové stupně
2.Z Popisných údajů je žádoucí ODVODIT určité OBECNÉ ZÁKONITOSTI
3.Konečným cílem je VYTVOŘIT jednotnou TEORII, která by dovolovala z poměrně malého počtu základních předpokladů odvodit co nejvíce faktů
Historický vývoj vývojové psychologie:
• jako samostatná disciplína opřená o soustavné a ověřitelné pozorování je stará málo přes sto let.
• vznik v 2. pol. 19. stol. – tehdy byla omezena na pozorování malých dětí od jejich narození po několik málo prvních let
• soustavnější práce až na počátku minulého století, stále však byly omezeny na období dětství ( Claparede, Stern, Čáda) Teprve později soustředěna i na dospívání ( Hall)
• období před narozením bylo vývojovými psychology objeveno teprve poměrně nedávno. Dlouho se mělo za to, že duševní život před narozením neexistuje a podpora pro toto tvrzení byla hledána i ve vývoji CNS
• také období dospělosti a stáří zůstávalo většinou mimo pozornost – vývoj byl pokládán za ukončen před 20. rokem života.
• Ve 2. pol. minulého stol. Se naše poznatky o psychickém vývoji rozrostly
• 1954 – Manuál dětské psychologie – Carmichael, reedice P. H. Museem, v češtině práce V. Příhody
• pokrok ve studiu nejútlejšího dětství ( Handbook of infant development)
• u nás monografie kolektivu odborníků – Chování dítěte raného věku a rodičovská péče
• zvýšená pozornost věnována dospívání – Macková, Adolescence (2003)
• více zájmu se dnes věnuje i etapě dospělosti
• vývojovou problematiku stáří nalezneme i v dílech některých našich autorů – Gerontopsychiatrie(Baštecký, 1994), Stuart Hamilton – Psychologie stárnutí
• nové podněty dnes přináší neuropsychologie a neurofyziologie
• shrnutí poznatků nashromážděných v hraničních oborech vývojové psychologie je spojen se značnou rozšířeností našeho vědění, užívaná terminologie je často nejednotná, řada autorů si klade stejné otázky ale nahlíží na ně z různých nepropojených hledisek. Spojení do jediného uceleného rámce je zřejmě dosud otázkou dlouhého budoucího vývoje oboru.
Přední myslitelé ve vývojové psychologii:
Otázkou vývoje z psychologického hlediska se již zabýval Jan Amos Komenský (1592-1670), upozornil na věkové a individuální zvláštnosti dětí. Jako první se pokusil o periodizaci vývoje jedince
Za další významnou osobnost v počátcích vývojové psychologie považujeme Johna Locka (1632-1704) - John Lock je významným anglickým filozofem z období empirismu. Empirismus je filozofický směr, ve kterém je ústředním tématem zkušenost tedy empirie. John Lock tvrdí, že: "…nic není v intelektu, co by dříve nebylo ve smyslech…" Zdrojem poznatků je smyslová zkušenost. Když se člověk narodí, jeho mysl je TABULA RASA - čistý list, do kterého empirie vtiskává postupně poznatky; pozorování je tedy jediná možná metoda, která může tyto poznatky zprostředkovat. John Lock se zabýval i otázkami výchovy. Doporučuje privátního učitele a individuální výchovu pro bohaté děti. Základ výchovy spočívá v rozvoji tělesné a mravní stránky.
Z doby osvícenství výrazně pronikl do vývojové psychologie Jean Jacques Rousseau (1712-1778) ; Rousseau byl převážně teoretikem. Jeho názory na výchovu byly na jeho dobu velmi pokrokové. Zdůrazňoval přirozenou a svobodnou výchovu bez násilí; dítě je ve středu zájmů, v souladu s věkovými a individuálními zvláštnostmi. Pedagog má poznat individuální schopnosti a ty rozvíjet. Důležitá je láska k dítěti. Důležitá je získaná zkušenost, ne memorování, které bylo typické pro scholastiku. Jeho názory na chlapeckou výchovu popisuje v díle Emil čili o výchově. Zdůrazňuje zde, že do dvanácti let by se výchova měla opírat o rozvoj smyslového vnímání a samo učení by mělo následovat až ve věku kolem patnácti let. Pedagog přistupuje k poznávání na základě potřeb žáka. (Když Emil chce na louku, jdeme poznávat louku; když chce Emil hudbu, vyučujeme hudbu…). V Emilovi se zabývá chlapeckou výchovou, poté navazuje druhým dílem, kde se zabývá výchovou dívek. Ta je však na rozdíl od pokrokové chlapecké výchovy značně konzervativní a typická pro dobu. Po dívkách vyžaduje pouze morální a tělesnou výchovu. Má být vychovávána tak, aby se líbila muži. Na druhou stranu je zajímavé, že život Rousseaua se značně odchyluje od jeho názorů. Měl sám pět dětí,které dal do sirotčince.
Otázkou vývoje se zabývali i přírodovědní badatelé. Mělo to pro ně důležitý význam v chápání různých zákonitostí. Převážně se zabývali studiem psychického vývoje. Vycházeli z předpokladu, že vývoj druhu lze pozorovat. Významnou metodou bylo pozorování. Například denní záznamy.
Charles Darwin (1809-1882) si dělal záznamy z pozorování vlastního syna. Denní záznamy považujeme za první výzkumy v ontogenetické psychologii, nejsou však validní metodou. Dílo Darwina vztahující se k vývoji se nazývá Dětství jako pramen vědecké metody.
Jean Piaget (1896 - 1980) - zabýval se kognitivními procesy. Vypracoval teorii poznání - inteligence. Nastoupil do institutu po Claparedově smrti. Prokazuje, že odlišné stupně vývoje jsou charakteristickými odlišnými logickými strukturami, které se projevují v typických myšlenkových operacích.Zabýval se vývojem morálky. (Pojmy: Adaptace, asimilace, akomodace, ekvilibrace, heteronomní morálka, autonomní morálka.)
Langmaier, Matějček se zabývali výzkumy potřeb, deprivací, nechtěnými dětmi. (Potřeby mít dítě jsou stimulace, smysluplný svět, životní jistota, identita, prestiž, vědomí vlastního já, otevřená perspektiva, budoucnost.)
(Převzato z http://www.ssvp.wz.cz/Texty/vyvojovkadejiny.html)
2 METODY VÝVOJÉVÉ PSYCHOLOGIE
Psychologický rozbor produktů činnosti – dětská kresba
metody, která vývojová psychologie užívá, jsou podobné jako v každé empirické vědě – východiskem je tedy pozorování za přirozených či experimentálních podmínek
má-li vývojová psychologie stanovit změny v čase, pak musí těchto metod pozorování užívat v různých časových úsecích.
Podle toho, jak tento záměr realizuje, lze rozlišovat dva základní metodologické přístupy:
1.podélný (longitudinální) přístup
2.příčný přístup
PODÉLNÝ (LONGITUDIÁLNÍ) PŘÍSTUP:
tíž jedinci jsou sledováni po určitou dobu a jsou zachycovány některé změny jejich psychických funkcí během tohoto časového úseku.
Umožňuje přímé zjišťování skutečně probíhajících vývojových změn odděleně u týchž jedinců, a získané údaje nejsou tedy výsledkem předčasného zprůměrování, které vedlo často k falešným závěrům
Je velice časově náročná, zejména pokud chceme studovat vývoj po celý lidský život
PŘÍČNÝ PŘÍSTUP (Gross section)
vývojové změny jsou odvozovány nepřímo – orovnáním vývojného stavu (např. výšky, hmotnosti, výkonu v inteligenčním testu nebo při kresbě) u různých dětí či dospělých různého věku
během krátké doby můžeme zjistit výkon lidí různě starých a získat „normy“ rychleji než dlouhodobým sledováním týchž jedinců
čím větší je však časový úsek sledování, tím více vzrůstá nebezpečí, že naměřené hodnoty nebudou představovat skutečné vývojové změny, ale spíše proměny podmíněné sociálně, ekonomicky, kulturně, změnou výchovných postojů a podobně.
Někdy nám ani příčný, ani jednoduchý longitudinální projekt nedovolí odpovědět na otázku, nakolik jsou výsledky ovlivněny buď věkem, nebo příslušností k určité generaci (kohortě)
• Výhody příčného i longitudinálního projektu jsou spojovány ve strategii semilongitudinální. V ní je sestaveno několik věkově odlišných skupin, které jsou po určitou dobu sledovány a opakovaně vyšetřovány. Získáme tak řadu kratších dílčích individuálních vývojových křivek, z nichž je pak možné pomocí statistických postupů „složit“ vývojovou křivku globální.
• Volba metody tedy značně ovlivňuje získané výsledky. Vývojové psychologie proto dnes využívá jednotlivých metod obezřetněji, využívá promyšlených postupů statistického zpracování a také interpretace jsou zpravidla opatrnější.
Psychologický rozbor produktů činnosti – nejčastěji se používá při vysuzování pravděpodobných charakteristik autora produktu. Jde o psychologickou metodu, která je založena na analogických úvahách jako např. postup obsahové analýzy textu, nebo grafologie.
DĚTSKÁ KRESBA
Tříleté dítě Čtyřleté dítě Pětileté dítě
nereálná kresba hlavonožec jen hl. části těla
Šestileté dítě
Všechny důležité detaily
Tříleté dítě Čtyřleté dítě Pětileté dítě Šestileté dítě Šestileté dítě
Kresli kruh kreslí křížek kresli čtverec kreslí trojúhelník kreslí kosočtverec
3 PEORIDIZACE DUŠEVNÍHO VÝVOJE
velmi zjednodušený výklad duševního vývoje člověka od jeho prenatálních základů až do pozdního stáří ukazuje, jak složitý a mnohotvárný je to proces
je proto snaha vývojových psychologů porozumět vývojovému průběhu na základě vnitřně konzistentní teorie, která by umožňovala odvodit nejpodstatnější znaky vývoje z menšího počtu obecných propozic spojených v jednotný systém
Teorie duševního vývoje by měla vysvětlit především dvě vzájemně související otázky:
1.které faktory podmiňují rozhodující měrou duševní vývoj a jakými mechanismy je určován tento průběh?
2.jako jsou – v souvislosti s touto determinací – hlavní znaky jednotlivých etap duševního vývoje a jaké je psychologické nejlépe podložené členění vývojového běhu do kvalitativně odlišných period?
Teorie determinace duševního vývoje:
podle toho, v čem je spatřován nejdůležitější činitel duševního vývoje, lze existující teorie rozdělit v podstatě do tří skupin:
1.jedny teorie předpokládají, že vývojový proces je určen především vnějšími faktory (fyzikálním a zejména sociálním prostředím)
2.druhá skupina teorií hledá základ vývojového pochodu ve vnitřních faktorech (vrozeních dispozic)
3.třetí skupina teorií uznává víceméně rovnocenný význam vrozených vloh i prostředí a cíleně hledá mechanismy jejich interakce ve vývoji jedince
Nejčastěji užívané dělení:
11. období prenatální (předporodní) – od početí po porod
22. novorozenecké období (narození - 6 týdnů věku, dochází k tzv. komplexu oživení.
33. období nemluvněte (kojence) – mladší do 6 měsíců, starší do 1 roku
44. období batolete – 2 – 3 rok
55. období předškolního věku – do 6 let (mladší – 4 rok, starší – 5 rok)
66. období mladšího školáka – do 11 let
77. období dospívání
8a) prepuberta – dívky 10-12,5 roku, chlapci 11,5 -14 roků
9b) puberta – dívky 12,5 -15 roků, chlapci 14 -16 roků
4 OBDOBÍ DĚTSTVÍ, NÁSTUP DO ŠKOLY, ŠKOLNÍ ZRALOST
Předškolní období
označuje celé období od narození až do vstupu do školy
předškolní období je v užším slova smyslu „věkem mateřské školy“
řeč se během předškolního období značně zdokonalí, vývoj řeči dovoluje i růst poznatků o sobě a svém okolí
důležitý pokrok je ten, že nerozšiřuje jen svou slovní zásobu a znalost gramatických pravidel, ale začíná také účinně užívat řeči k regulaci svého chování
významnou úlohu v socializačním procesu dítěte připadá hře
i když pojem socializace bývá definován různě široce, v podstatě se předpokládá, že socializační proces zahrnuje 3 vývojové fáze:
1.Vývoj sociální reaktivity – vývoj emočních vztahů k lidem v bližším i vzdálenějším okolí
2.vývoj sociálních kontrol – jde především o vývoj norem, které si jedinec postupně vytváří na základě příkazů a zákazů udělovaných mocnými dospělými a které pak přijímá za své.
3.osvojení sociálních rolí – tj. takových vzorců chování a postojů, které jsou od jedince očekávány ostatními členy společnosti, a to vzhledem k jeho věku, pohlaví a společenskému postavení.
Nástup dítěte do školy
po 6. roce života
nastává u dítěte náhlá změna
vstup do školy znamená pro většinu dětí značnou zátěž, která se ještě zvětšuje v době stoupajících nároků na vzdělání a na pracovní výkonnost.
Od všech dětí se očekává, že se během celé vyučovací hodiny, která trvá 45 min., přiměřeně soustředí, budou po celou tuto dobu sedět v lavici a zachovávat pravidla školní kázně
Není divu, že velký počet dětí vykazuje po delší nebo kratší dobu po vstupu do školy různě intenzivní a rozličné projevované známky nepřizpůsobení
Úspěšnost, s jakou se dítěti podaří zvládnout začátek školní docházky, závisí také na jeho předchozí představě o významu školy a dobrých studijních výsledcích
Nejtypičtějším rysem myšlení mladšího školáka je jeho závislost na pozorovatelné skutečnosti; proto se např. začíná učit sčítat jablka nebo kočky, tedy předměty, které už zná. Číslo je abstraktní symbol, jehož význam dítě pochopí až později. Prozatím dítě nedokáže přemýšlet v jiné, než konkrétní rovině, a události, se kterými se dosud nesetkalo, si neumí představit
Dítě se srovnává s ostatními a je také hodnoceno a srovnáváno učitelem. Výkon, který dítě podává, resp. hodnocení podaného výkonu učitelem a spolužáky, se výrazně podílí na utváření jeho identity.
začlenění dítěte do lidského společenství postupuje výrazně vstupem do školy
významnými osobami, podle nichž se dítě učí modelovat své vlastní způsoby chování, nejsou už pouze rodiče, ale přistupují k nim stále více učitelé a spolužáci. Zvláště skupiny dětí ve třídě i mimo ni přispívají k rozvoji všech tří základních složek socializačního procesu.
Vývoj sociálních kontrol a hodnotové orientace byl už v základech zahájen v předškolním období, takže školní začátečník si už s sebou do školy přináší zvnitřněné elementární normy sociálního chování.
Sebesocializace je alternativní pohled na socializační proces, který nevylučuje socializační vliv významných osob v prostředí dítěte, ale doplňuje jej.
Tělesná zralost:
- Posuzování výšky a hmotnosti je nejčastějším, nejjednodušším, ale současně nejméně průkazným ukazatelem vyspělosti dítěte, který se skutečnou zralostí pro školu souvisí jen nevýznamně.
- V období vstupu do školy se nápadně mění tělesné proporce. Dochází k celkovému protažení postavy (proceritas prima), prodlužují se končetiny a relativně se zmenšuje velikost hlavy, zužuje a oplošťuje se trup, který mění svou válcovitou podobu a začíná se zřetelně odlišovat hrudník od břicha (obr. 32). Tukový polštář se ztrácí a do popředí vystupuje svalový reliéf. Změny vedou k dosažení „filipínské míry" - tj. ruka natažená přes vzpřímenou hlavu dosáhne na ušní lalůček na druhé straně. Podle
5 OBDOBÍ DOSPÍVÁNÍ, DOSPĚLOSTI A STÁŘÍ
Období dospíváni:
Fáze dospívání probíhá přibližně mezi 12.a 15. rokem života člověka
mezi hlavní vývojové úkoly období dospívání patří na jedné straně uvolnění z přílišné závislosti na rodičích a na druhé straně navazování diferencovanějších a významnějších vztahů k vrstevníkům obojího pohlaví.
Je to doba celé řady dramatických změn, kladoucích značné nároky jak na pubescenta samotného, tak na jeho okolí. Platí ovšem, že projevy dospívání v chování se individuálně liší v kvalitě i intenzitě, takže zatímco s některými "to mlátí", jiní tuto dobu prožijí naprosto klidně. Pubescent si aktivně utváří vlastní identitu - hledá sám sebe a své místečko na slunci. Status "dítě" se začíná pomalu měnit na status "dospělý".
Vývojem prochází i uvažování pubescenta - postupně zvládne přemýšlení v abstraktní rovině a hypoteticky pracuje s událostmi, které ještě nenastaly. Tato změna v myšlení v kombinaci s nedostatkem zkušeností se navenek projevuje chováním typu "všechno vím, všechno znám".
Komunikace mezi rodiči a jejich dospívajícím potomkem bývá problematická a obě strany často vnímají totéž - totiž že s tím druhým se nedá mluvit. Pubescenti nejsou dobrými komunikačními partnery mj. pro svoji vztahovačnost, časté výbuchy a nepředvídatelné reakce; dospělí naopak projevují málo pochopení těmto přechodným jevům a často nadbytečně zkoušejí uplatňovat svoji autoritu.
I když proces stálého osamostatňování a rozšiřování sociálních vztahů je základním pochodem, který začíná od útlého dětství a pokračuje i v dospělosti, přece jen je období dospívání v tomto směru klíčové a rozhodující pro uspokojivé převzetí pozdějších základních rolí manželských a rodičovských.
Tou měrou, jak se dospívající emancipuje od rodiny, navazuje zpravidla nové vztahy k druhým jedincům přibližně stejného věku. Nové vztahy mu nyní dávají jistotu, kterou ztrácí odpoutáváním se od rodiny, ale připravují ho také pro nové trvalé emoční vztahy v dospělosti. Rozšiřování vztahů bývá popisování tak, jako by postupovalo po určitých stupních, jež následují zákonitě po sobě.
I. U dětí v období puberty zprvu převažuje sklon vytvářet skupiny složené z jedinců stejného pohlaví – skupinová izosexuální fáze.
II. Účast na skupinovém životě může přetrvávat dlouho dobu, ale přece jen se silně ozývá potřeba intimního párového přátelství, kterou vztahy ve skupině neuspokojují – individuální izosexuální fáze.
III. Začíná se ohlašovat zájem o druhé pohlaví – přechodná etapa
IV. Objevují se skutečné vztahy chlapců a dívek, zprvu ještě nestálé a proměnlivé, i když třeba velmi silně prožívané jako „první lásky“ – heterosexuální fáze polygamní.
V. vztah jedince ke druhému pohlaví se ustavuje a v kladném případě vyústí v hlubokou vázanost – etapa zamilovanosti.
Volba povolání je dalším důležitým aspektem – stává se skutečným problémem pro dospívající i pro jejich rodiče
Změna tělesných proporcí u chlapců a dívek: a) před nástupem puberty, b) po ukončení pubertálních změn (Upraveno podle]. M. Tannera)
Častá a střední dospělost (20-30 let)
Formální dospělosti dosahuje člověk v 18 letech; z psychologického hlediska bývá dospělost spojována zejména se zralostí v psychosociální oblasti a k té většina lidí dochází později (většinou se jako počátek soc. zralosti uvádí věk kolem 20 - 25 let). Období dospělosti se zpravidla člení na mladší dospělost (do 30 let), střední (do 45 let) a starší dospělost (do 60 let).
jedinec začíná vykonávat trvalou pracovní činnost
člověk si začíná ověřovat své schopnosti a znalosti
často kombinuje práci s doplňkovým studiem, které mu umožní získat v budoucnosti lepší status i finanční zajištění
lidé si volí zaměstnání podle daných vnější příležitostí, ale i podle zaměření a síly motivačních sil.
Volí si činnosti ve svém volném čase – závisí na osobních vlastnostech než na věku.
Kromě práce tvoří u většiny lidí život manželství
Harmonické manželství je základem uspokojivé rodinné situace
S narozením prvního dítěte se z manželství stává rodina a vedle své dosavadní role musejí přijímat nové úkoly spojené s rolí otce nebo matky
Dítě přináší do manželského páru řadu nových pozitivních poznatků a stimuluje jejich osobnostní vývoj
Základními aspekty života dospělého člověka se stávají rodina, zaměstnání a případně různé záliby.
Vedle úplných rodin jsou i rodiny neúplné – úmrtí jednoho z manželů, rozvod.
Pozdní dospělost (40-45 let do zhruba 65 let)
rodičům odcházejí v této době děti z domova a pocit prázdného hnízda je pro některé matky a otce trpký.
Kritickou vývojovou fází bývá u některých jedinců období kolem 40 let, které se pojí s tzv. krizí středního věku (nebo též krize životního středu). V této době se člověk ohlíží zpět a hodnotí svůj dosavadní život; zároveň si reálně připouští, že konec života není už tak v nedohlednu, jak to vnímal dříve. Někteří lidé pak mají tendenci dohánět to, o čem se domnívají, že mají poslední šanci prožít právě teď. Tato snaha má zpravidla formu dokazování si, že to s dotyčným jedincem není ještě tak zlé (výměna partnera nebo střídání partnerů, různé extravagantní úpravy zevnějšku, intenzivní sportování, hubnutí apod.).
Pro mnoho lidí znamená uvolnění z povinnosti péče o děti příležitost intenzivněji se věnovat práci nebo odpočívat a mít čas na své zájmy.
Právě v pozdním dospělém věku je pracovní úspěch často hlavním zdrojem hrdosti a sebeúcty – případná nezaměstnanost tedy neznamená jen ztrátu finančního zabezpečení, ale vážné narušení sebehodnocení člověka.
Pro osobní štěstí je ovšem vedle spokojenosti v práci a v mimopracovních zájmech rozhodující i spokojenost v manželství, a to tím více, když děti odcházejí z domova.
Sexuální soužití je spíše následkem manželské spokojenosti a citového pouta než hlavním předpokladem manželského štěsí.
Na konci tohoto období odchází většina mužů i žen do důchodu – to je náhlá změna sociálního zařazení, která s sebou přináší změnu z nezávislého produktivního postavení zpět do relativně závislého.
Dosahováním vysokého věku jsou lidé závislí na poskytování pomoci druhými
Stáří
Stárnutí a stáří jsou relativní pojmy, jejich nástup je individuálně velmi odlišný. Podle Světové zdravotnické organizace se rozlišuje období stárnutí (60-74 let), stáří (do 89 let) a stařeckosti (nad 90 let)
problematika stáří je celospolečenským problémem, jelikož z demografického hlediska dochází ke stárnutí populace
Obecně existuje trend prodlužování průměrného věku života - zatímco na začátku 20. století činil ve vyspělých zemích kolem 40 let, dnes je to téměř dvojnásobek.
člověk se na životě společnosti angažuje jen nepatrně
Průběh stáří závisí zejména na zdravotním stavu a sociálních okolnostech
Biologické stárnutí postihuje celý organismus a projevuje se mj. omezováním hybnosti, výkonnosti a výdrže, sníženou imunitou; klesá frustrační tolerance , zhoršuje se paměť, myšlení a funkčnost smyslových orgánů
staří lidé jsou ve významných činnostech nahrazováni mladšími – společnost se tím obnovuje a vyvíjí.
Člověk zůstává za příznivých podmínek vždy součástí své skupiny a může i má přispívat k její integrit, i když se jeho úkol mění.
Vztahy staršího člověka k druhým lidem se sice mění, ale nikdy zcela nezanikají
6 APLIKACE POZNATKŮ VÝVOJOVÉ PSYCHOLOGIE V PRAXI (v sociální práci), PORADENSKÁ INTERVENCE
rychle se hromadící poznatky z vývojové psychologie by mohly uspokojovat zvídavou mysl, ale samy o sobě by byly málo užitečné, kdyby podávaly jen popis vývoje a formulovaly obecné zákonitosti a teorie, aniž by účelně pomáhaly k ochraně a k plnému rozvoji psychického vývoje dětí i dospělých.
Teorie bez praxe je neplodná, stejně jako praxe bez teorie je nepoučená a snadno sejde z cesty.
Využití poznatků vývojové psychologie může být velmi cenné v mnoha oblastech:
Ve výchově dětí v rodinách, ve pedagogické praxi ve školách, ve vedení dětí a dospívajících v organizovaných skupinách a zájmových kroužcích.
Schopnost individuálního, diferencovaného a stále modifikovaného přístupu založeného na znalostech vývojových potřeb a vývoje osobnosti v normě i patologii je to, co má profesionálního poradce odlišovat od laického pomocníka.
Poradenství však není nikdy založeno jenom na těchto znalostech a teoriích, není to neosobní činnost, ale stálá osobní interakce s druhými lidmi, kteří mají podobné základní potřeby a potýkají se víceméně podobnými překážkami, zklamáními a nadějemi.
V poradenství mají tedy znalosti a osobní charakteristiky splývat.
Ve skutečnosti je osobnost poradce jeho nejdůležitějším pracovním nástrojem – chladný popis a technický postup nezískají důvěru klienta a nemotivují ho ke spolupráci
Profesionální poradce může být horší než laik, pokud nedá najevo svůj zájem, svou ochotu být plně k dispozici a své porozumění a pokud nepodněcuje klienta k tomu, aby vyvinul úsilí o získaní lepšího porozumění a o přijetí aktivního postoje v tíživé situaci, která se tak postupně mění z nesnesitelného a nezměnitelné tragédie na výzvu k boji.
Psychologické poradenství opřené o poznatky vývojové psychologie začalo rozvíjet v USA a brzy poté v Evropě na přelomu 19. a 20. století.
Velmi prudký rozvoj zaznamenalo psychologické poradenství pro roce 1989, a to jak na centrální, tak i na regionální úrovni. Mnohé instituce byly vybudovány z iniciativy církví, z podnětů neziskových nadací a svépomocných organizací pacientů – klientů a jejich rodin.
Odborné vývojově psychologické poradenství se na rozdíl od nahodilých laických rad musí zakládat na dvou postupných, zčásti se však i překrývajících krocích.
Předně musí být zhodnocen stav psychického vývoje jedince, za druhé musí být zvoleny cesty vedoucí k potřebné pomoci.
PORADENSKÁ INTERAKCE
Zhodnocení vývojového stavu je zpravidla východiskem profesionálního poradenského postupu, při němž vstupují do specifického vztahu poradce a ten, komu se porady dostává
V interakci poradce a klienta platí stejné principy jako v každé interakci obecně:
dva lidé, kteří jsou spolu konfrontování, nemohou spolu nekomunikovat. Lékař, který při vyšetření jen mlčí, sociální pracovník, který jen obhlíží prostředí a s klientem ani nepromluví, ve skutečnosti také sdělují nějaké postoje, pocity, informace – ať už svým nezájmem, nebo způsobem výrazu, či nepřirozených mlčením
komunikace mezi lidmi probíhá vždy na dvou úrovních – obsahové a vztahové
na obsahové úrovni je podávána nějaká věcná informace – zpravidla slovy. Vztahový rámec je určován častěji neverbálně – gestem, mimikou , tónem hlasu. Táž informace může být tedy naslouchajícím vnímána zcela jinak podle těchto „vedlejších“ okolností.
Nesoulad užití těchto dvou složek komunikačního procesu může vyústit v neúčinný poradenský proces, který – i když dobře míněný – nepřinese pomoc a úlevu.
Předně je závažnou, ale často přehlíženou překážkou v komunikaci poradce s klientem inkongruence mezi oběma složkami komunikačního aktu v projevu samotného mluvčího. Např. poradce ujišťuje matku, že vývoj dítěte bude v pořádku, ale způsobem vyšetřování a celým svým chováním dává najevo, že si tím není jistý. Důsledkem může být ztráta důvěry a snaha získat informace od jiných osob. Takováto situace bývá popisována jako dvojná vazba či dvojná léčka.
Druhou překážkou úspěšné poradenské interakce je inkongruence komunikačních procesů obou účastníků podílejích se na výměně sdělení. Každý sleduje svou vlastní myšlenkovou a pocitovou linii, nenaslouchá dost pozorně druhému, přihlíží jeho projevy úzkosti, starosti a přání. Nedostatek empatie je překážkou, která může vyústit až v úplnou komunikační bariéru.
Nejčastěji probíhá poradenská interakce ve 3 krocích:
1.fáze – navázání kontaktu a vyslechnutí klientova problému, tento krok je pro další práci zásadní.
2.fáze – pokračování poradenské interakce a první kontakt se stane východiskem, na který obvykle navazuje podrobnější zhodnocení vývojového stavu, ať už je soustavné a nebo méně formální a postupné
3.fáze – delší a soustavnější práce s klientem, který o podporu sám žádal a projevil zájem o další spolupráci.
Reakce poradce na názory a záměry klienta – mohou být v podstatě souhlasné, nesouhlasné a nebo neutrální.
Souhlas – má zpravidla silný motivační účinek. Klient se dostává do podpory, kterou potřebuje. Odborně vzdělaný poradce je určitou autoritou a jeho slovo souhlasu a uznání posiluje proto i ochotu ke spolupráci v dalších problémech.
LITERATURA:
Langmeier, J., D. Krejčířová Vývojová psychologie. Praha. Grada, 2006
1 VYMEZENÍ PŘEDMĚTU VÝVOJOVÉ PSYCHOLOGIE A JEJÍ HISTORICKÝ VÝVOJ
Předmět vývojové psychologie souvisí s intenzivním rozvojem psychologie jako samostatné vědy ve 2. pol. 19. Stol. Vzniká nutnost studovat vznik a vývoj lidské psychiky. Jedná se o širokou oblast → vytváří se jednotlivé proudy studia vývojové psychologie :
Vývojová psychologie patří mezi základní psychologické disciplíny a jak napovídá její název, studuje psychický vývoj člověka. V užším (a obvyklejším) pojetí se vývojová psychologie chápe jako psychologie ontogenetická, tj. zabývající se vývojem lidského jedince od početí po smrt; v širším smyslu zahrnuje i fylogenezi (vývoj na různých stupních evoluční řady).
Psychický vývoj zahrnuje vznik a postupný rozvoj psychických vlastností a procesů. Změny probíhají v kvantitě i v kvalitě a směřují od jednoduchosti ke stále větší složitosti. Vývoj obecně se chápe jako přechod od méně dokonalého k dokonalejšímu. Až do dospělosti má charakter stále většího osamostatňování.
Psychický vývoj neprobíhá plynule; období s mnoha změnami střídají období klidnější (latence), existují vývojové skoky a fáze stabilizování nově získaného. Člověk zejména v raných obdobích prochází tzv. krizovými neboli senzitivními fázemi vývoje. Jsou to relativně přesně časově vymezená období, kdy se jedinec musí setkat s určitým podnětem, aby se mohla vytvořila určitá schopnost. V této době je jedinec k příslušným podnětům ve zvýšené míře vnímavý. Např. v raném dětství je třeba navázat citový vztah s matkou (s mateřskou osobou); pokud dítě neudělá pozitivní zkušenost s citovým vztahem během prvních měsíců svého života, bude později schopnost navazování a opětování takového vztahu rozvíjet jen velmi obtížně, pokud vůbec. Je to podobné, jako když chceme vidět hokejový zápas - musíme být na stadionu v určitý čas; přijít o den později je už k ničemu. V případě psychického vývoje nejde samozřejmě o dny, počítá se spíše v řádech měsíců či týdnů.
4 okruhy vývojové psychologie:
1.studium fylogeneze psychiky – je založeno na pozorování a srovnávání chování různých druhů živočichů na rozdílném stupni evoluční řady
2.studium antropogeneze psychiky – vývoj duševna u lidí v různých historických etapách a v různých civilizačních okruzích
3.studium ontogeneze psychiky – pojetí od početí až po smrt
4.studium aktuální geneze – vývoj psychických procesů (při vnímání, řešení problém, v průběhu učení)
Základní cíle vývojové psychologie:
1.Musíme POPSAT VÝVOJOVÉ ZMĚNY charakteristické pro určité vývojové stupně
2.Z Popisných údajů je žádoucí ODVODIT určité OBECNÉ ZÁKONITOSTI
3.Konečným cílem je VYTVOŘIT jednotnou TEORII, která by dovolovala z poměrně malého počtu základních předpokladů odvodit co nejvíce faktů
Historický vývoj vývojové psychologie:
• jako samostatná disciplína opřená o soustavné a ověřitelné pozorování je stará málo přes sto let.
• vznik v 2. pol. 19. stol. – tehdy byla omezena na pozorování malých dětí od jejich narození po několik málo prvních let
• soustavnější práce až na počátku minulého století, stále však byly omezeny na období dětství ( Claparede, Stern, Čáda) Teprve později soustředěna i na dospívání ( Hall)
• období před narozením bylo vývojovými psychology objeveno teprve poměrně nedávno. Dlouho se mělo za to, že duševní život před narozením neexistuje a podpora pro toto tvrzení byla hledána i ve vývoji CNS
• také období dospělosti a stáří zůstávalo většinou mimo pozornost – vývoj byl pokládán za ukončen před 20. rokem života.
• Ve 2. pol. minulého stol. Se naše poznatky o psychickém vývoji rozrostly
• 1954 – Manuál dětské psychologie – Carmichael, reedice P. H. Museem, v češtině práce V. Příhody
• pokrok ve studiu nejútlejšího dětství ( Handbook of infant development)
• u nás monografie kolektivu odborníků – Chování dítěte raného věku a rodičovská péče
• zvýšená pozornost věnována dospívání – Macková, Adolescence (2003)
• více zájmu se dnes věnuje i etapě dospělosti
• vývojovou problematiku stáří nalezneme i v dílech některých našich autorů – Gerontopsychiatrie(Baštecký, 1994), Stuart Hamilton – Psychologie stárnutí
• nové podněty dnes přináší neuropsychologie a neurofyziologie
• shrnutí poznatků nashromážděných v hraničních oborech vývojové psychologie je spojen se značnou rozšířeností našeho vědění, užívaná terminologie je často nejednotná, řada autorů si klade stejné otázky ale nahlíží na ně z různých nepropojených hledisek. Spojení do jediného uceleného rámce je zřejmě dosud otázkou dlouhého budoucího vývoje oboru.
Přední myslitelé ve vývojové psychologii:
Otázkou vývoje z psychologického hlediska se již zabýval Jan Amos Komenský (1592-1670), upozornil na věkové a individuální zvláštnosti dětí. Jako první se pokusil o periodizaci vývoje jedince
Za další významnou osobnost v počátcích vývojové psychologie považujeme Johna Locka (1632-1704) - John Lock je významným anglickým filozofem z období empirismu. Empirismus je filozofický směr, ve kterém je ústředním tématem zkušenost tedy empirie. John Lock tvrdí, že: "…nic není v intelektu, co by dříve nebylo ve smyslech…" Zdrojem poznatků je smyslová zkušenost. Když se člověk narodí, jeho mysl je TABULA RASA - čistý list, do kterého empirie vtiskává postupně poznatky; pozorování je tedy jediná možná metoda, která může tyto poznatky zprostředkovat. John Lock se zabýval i otázkami výchovy. Doporučuje privátního učitele a individuální výchovu pro bohaté děti. Základ výchovy spočívá v rozvoji tělesné a mravní stránky.
Z doby osvícenství výrazně pronikl do vývojové psychologie Jean Jacques Rousseau (1712-1778) ; Rousseau byl převážně teoretikem. Jeho názory na výchovu byly na jeho dobu velmi pokrokové. Zdůrazňoval přirozenou a svobodnou výchovu bez násilí; dítě je ve středu zájmů, v souladu s věkovými a individuálními zvláštnostmi. Pedagog má poznat individuální schopnosti a ty rozvíjet. Důležitá je láska k dítěti. Důležitá je získaná zkušenost, ne memorování, které bylo typické pro scholastiku. Jeho názory na chlapeckou výchovu popisuje v díle Emil čili o výchově. Zdůrazňuje zde, že do dvanácti let by se výchova měla opírat o rozvoj smyslového vnímání a samo učení by mělo následovat až ve věku kolem patnácti let. Pedagog přistupuje k poznávání na základě potřeb žáka. (Když Emil chce na louku, jdeme poznávat louku; když chce Emil hudbu, vyučujeme hudbu…). V Emilovi se zabývá chlapeckou výchovou, poté navazuje druhým dílem, kde se zabývá výchovou dívek. Ta je však na rozdíl od pokrokové chlapecké výchovy značně konzervativní a typická pro dobu. Po dívkách vyžaduje pouze morální a tělesnou výchovu. Má být vychovávána tak, aby se líbila muži. Na druhou stranu je zajímavé, že život Rousseaua se značně odchyluje od jeho názorů. Měl sám pět dětí,které dal do sirotčince.
Otázkou vývoje se zabývali i přírodovědní badatelé. Mělo to pro ně důležitý význam v chápání různých zákonitostí. Převážně se zabývali studiem psychického vývoje. Vycházeli z předpokladu, že vývoj druhu lze pozorovat. Významnou metodou bylo pozorování. Například denní záznamy.
Charles Darwin (1809-1882) si dělal záznamy z pozorování vlastního syna. Denní záznamy považujeme za první výzkumy v ontogenetické psychologii, nejsou však validní metodou. Dílo Darwina vztahující se k vývoji se nazývá Dětství jako pramen vědecké metody.
Jean Piaget (1896 - 1980) - zabýval se kognitivními procesy. Vypracoval teorii poznání - inteligence. Nastoupil do institutu po Claparedově smrti. Prokazuje, že odlišné stupně vývoje jsou charakteristickými odlišnými logickými strukturami, které se projevují v typických myšlenkových operacích.Zabýval se vývojem morálky. (Pojmy: Adaptace, asimilace, akomodace, ekvilibrace, heteronomní morálka, autonomní morálka.)
Langmaier, Matějček se zabývali výzkumy potřeb, deprivací, nechtěnými dětmi. (Potřeby mít dítě jsou stimulace, smysluplný svět, životní jistota, identita, prestiž, vědomí vlastního já, otevřená perspektiva, budoucnost.)
(Převzato z http://www.ssvp.wz.cz/Texty/vyvojovkadejiny.html)
2 METODY VÝVOJÉVÉ PSYCHOLOGIE
Psychologický rozbor produktů činnosti – dětská kresba
metody, která vývojová psychologie užívá, jsou podobné jako v každé empirické vědě – východiskem je tedy pozorování za přirozených či experimentálních podmínek
má-li vývojová psychologie stanovit změny v čase, pak musí těchto metod pozorování užívat v různých časových úsecích.
Podle toho, jak tento záměr realizuje, lze rozlišovat dva základní metodologické přístupy:
1.podélný (longitudinální) přístup
2.příčný přístup
PODÉLNÝ (LONGITUDIÁLNÍ) PŘÍSTUP:
tíž jedinci jsou sledováni po určitou dobu a jsou zachycovány některé změny jejich psychických funkcí během tohoto časového úseku.
Umožňuje přímé zjišťování skutečně probíhajících vývojových změn odděleně u týchž jedinců, a získané údaje nejsou tedy výsledkem předčasného zprůměrování, které vedlo často k falešným závěrům
Je velice časově náročná, zejména pokud chceme studovat vývoj po celý lidský život
PŘÍČNÝ PŘÍSTUP (Gross section)
vývojové změny jsou odvozovány nepřímo – orovnáním vývojného stavu (např. výšky, hmotnosti, výkonu v inteligenčním testu nebo při kresbě) u různých dětí či dospělých různého věku
během krátké doby můžeme zjistit výkon lidí různě starých a získat „normy“ rychleji než dlouhodobým sledováním týchž jedinců
čím větší je však časový úsek sledování, tím více vzrůstá nebezpečí, že naměřené hodnoty nebudou představovat skutečné vývojové změny, ale spíše proměny podmíněné sociálně, ekonomicky, kulturně, změnou výchovných postojů a podobně.
Někdy nám ani příčný, ani jednoduchý longitudinální projekt nedovolí odpovědět na otázku, nakolik jsou výsledky ovlivněny buď věkem, nebo příslušností k určité generaci (kohortě)
• Výhody příčného i longitudinálního projektu jsou spojovány ve strategii semilongitudinální. V ní je sestaveno několik věkově odlišných skupin, které jsou po určitou dobu sledovány a opakovaně vyšetřovány. Získáme tak řadu kratších dílčích individuálních vývojových křivek, z nichž je pak možné pomocí statistických postupů „složit“ vývojovou křivku globální.
• Volba metody tedy značně ovlivňuje získané výsledky. Vývojové psychologie proto dnes využívá jednotlivých metod obezřetněji, využívá promyšlených postupů statistického zpracování a také interpretace jsou zpravidla opatrnější.
Psychologický rozbor produktů činnosti – nejčastěji se používá při vysuzování pravděpodobných charakteristik autora produktu. Jde o psychologickou metodu, která je založena na analogických úvahách jako např. postup obsahové analýzy textu, nebo grafologie.
DĚTSKÁ KRESBA
Tříleté dítě Čtyřleté dítě Pětileté dítě
nereálná kresba hlavonožec jen hl. části těla
Šestileté dítě
Všechny důležité detaily
Tříleté dítě Čtyřleté dítě Pětileté dítě Šestileté dítě Šestileté dítě
Kresli kruh kreslí křížek kresli čtverec kreslí trojúhelník kreslí kosočtverec
3 PEORIDIZACE DUŠEVNÍHO VÝVOJE
velmi zjednodušený výklad duševního vývoje člověka od jeho prenatálních základů až do pozdního stáří ukazuje, jak složitý a mnohotvárný je to proces
je proto snaha vývojových psychologů porozumět vývojovému průběhu na základě vnitřně konzistentní teorie, která by umožňovala odvodit nejpodstatnější znaky vývoje z menšího počtu obecných propozic spojených v jednotný systém
Teorie duševního vývoje by měla vysvětlit především dvě vzájemně související otázky:
1.které faktory podmiňují rozhodující měrou duševní vývoj a jakými mechanismy je určován tento průběh?
2.jako jsou – v souvislosti s touto determinací – hlavní znaky jednotlivých etap duševního vývoje a jaké je psychologické nejlépe podložené členění vývojového běhu do kvalitativně odlišných period?
Teorie determinace duševního vývoje:
podle toho, v čem je spatřován nejdůležitější činitel duševního vývoje, lze existující teorie rozdělit v podstatě do tří skupin:
1.jedny teorie předpokládají, že vývojový proces je určen především vnějšími faktory (fyzikálním a zejména sociálním prostředím)
2.druhá skupina teorií hledá základ vývojového pochodu ve vnitřních faktorech (vrozeních dispozic)
3.třetí skupina teorií uznává víceméně rovnocenný význam vrozených vloh i prostředí a cíleně hledá mechanismy jejich interakce ve vývoji jedince
Nejčastěji užívané dělení:
11. období prenatální (předporodní) – od početí po porod
22. novorozenecké období (narození - 6 týdnů věku, dochází k tzv. komplexu oživení.
33. období nemluvněte (kojence) – mladší do 6 měsíců, starší do 1 roku
44. období batolete – 2 – 3 rok
55. období předškolního věku – do 6 let (mladší – 4 rok, starší – 5 rok)
66. období mladšího školáka – do 11 let
77. období dospívání
8a) prepuberta – dívky 10-12,5 roku, chlapci 11,5 -14 roků
9b) puberta – dívky 12,5 -15 roků, chlapci 14 -16 roků
4 OBDOBÍ DĚTSTVÍ, NÁSTUP DO ŠKOLY, ŠKOLNÍ ZRALOST
Předškolní období
označuje celé období od narození až do vstupu do školy
předškolní období je v užším slova smyslu „věkem mateřské školy“
řeč se během předškolního období značně zdokonalí, vývoj řeči dovoluje i růst poznatků o sobě a svém okolí
důležitý pokrok je ten, že nerozšiřuje jen svou slovní zásobu a znalost gramatických pravidel, ale začíná také účinně užívat řeči k regulaci svého chování
významnou úlohu v socializačním procesu dítěte připadá hře
i když pojem socializace bývá definován různě široce, v podstatě se předpokládá, že socializační proces zahrnuje 3 vývojové fáze:
1.Vývoj sociální reaktivity – vývoj emočních vztahů k lidem v bližším i vzdálenějším okolí
2.vývoj sociálních kontrol – jde především o vývoj norem, které si jedinec postupně vytváří na základě příkazů a zákazů udělovaných mocnými dospělými a které pak přijímá za své.
3.osvojení sociálních rolí – tj. takových vzorců chování a postojů, které jsou od jedince očekávány ostatními členy společnosti, a to vzhledem k jeho věku, pohlaví a společenskému postavení.
Nástup dítěte do školy
po 6. roce života
nastává u dítěte náhlá změna
vstup do školy znamená pro většinu dětí značnou zátěž, která se ještě zvětšuje v době stoupajících nároků na vzdělání a na pracovní výkonnost.
Od všech dětí se očekává, že se během celé vyučovací hodiny, která trvá 45 min., přiměřeně soustředí, budou po celou tuto dobu sedět v lavici a zachovávat pravidla školní kázně
Není divu, že velký počet dětí vykazuje po delší nebo kratší dobu po vstupu do školy různě intenzivní a rozličné projevované známky nepřizpůsobení
Úspěšnost, s jakou se dítěti podaří zvládnout začátek školní docházky, závisí také na jeho předchozí představě o významu školy a dobrých studijních výsledcích
Nejtypičtějším rysem myšlení mladšího školáka je jeho závislost na pozorovatelné skutečnosti; proto se např. začíná učit sčítat jablka nebo kočky, tedy předměty, které už zná. Číslo je abstraktní symbol, jehož význam dítě pochopí až později. Prozatím dítě nedokáže přemýšlet v jiné, než konkrétní rovině, a události, se kterými se dosud nesetkalo, si neumí představit
Dítě se srovnává s ostatními a je také hodnoceno a srovnáváno učitelem. Výkon, který dítě podává, resp. hodnocení podaného výkonu učitelem a spolužáky, se výrazně podílí na utváření jeho identity.
začlenění dítěte do lidského společenství postupuje výrazně vstupem do školy
významnými osobami, podle nichž se dítě učí modelovat své vlastní způsoby chování, nejsou už pouze rodiče, ale přistupují k nim stále více učitelé a spolužáci. Zvláště skupiny dětí ve třídě i mimo ni přispívají k rozvoji všech tří základních složek socializačního procesu.
Vývoj sociálních kontrol a hodnotové orientace byl už v základech zahájen v předškolním období, takže školní začátečník si už s sebou do školy přináší zvnitřněné elementární normy sociálního chování.
Sebesocializace je alternativní pohled na socializační proces, který nevylučuje socializační vliv významných osob v prostředí dítěte, ale doplňuje jej.
Tělesná zralost:
- Posuzování výšky a hmotnosti je nejčastějším, nejjednodušším, ale současně nejméně průkazným ukazatelem vyspělosti dítěte, který se skutečnou zralostí pro školu souvisí jen nevýznamně.
- V období vstupu do školy se nápadně mění tělesné proporce. Dochází k celkovému protažení postavy (proceritas prima), prodlužují se končetiny a relativně se zmenšuje velikost hlavy, zužuje a oplošťuje se trup, který mění svou válcovitou podobu a začíná se zřetelně odlišovat hrudník od břicha (obr. 32). Tukový polštář se ztrácí a do popředí vystupuje svalový reliéf. Změny vedou k dosažení „filipínské míry" - tj. ruka natažená přes vzpřímenou hlavu dosáhne na ušní lalůček na druhé straně. Podle
5 OBDOBÍ DOSPÍVÁNÍ, DOSPĚLOSTI A STÁŘÍ
Období dospíváni:
Fáze dospívání probíhá přibližně mezi 12.a 15. rokem života člověka
mezi hlavní vývojové úkoly období dospívání patří na jedné straně uvolnění z přílišné závislosti na rodičích a na druhé straně navazování diferencovanějších a významnějších vztahů k vrstevníkům obojího pohlaví.
Je to doba celé řady dramatických změn, kladoucích značné nároky jak na pubescenta samotného, tak na jeho okolí. Platí ovšem, že projevy dospívání v chování se individuálně liší v kvalitě i intenzitě, takže zatímco s některými "to mlátí", jiní tuto dobu prožijí naprosto klidně. Pubescent si aktivně utváří vlastní identitu - hledá sám sebe a své místečko na slunci. Status "dítě" se začíná pomalu měnit na status "dospělý".
Vývojem prochází i uvažování pubescenta - postupně zvládne přemýšlení v abstraktní rovině a hypoteticky pracuje s událostmi, které ještě nenastaly. Tato změna v myšlení v kombinaci s nedostatkem zkušeností se navenek projevuje chováním typu "všechno vím, všechno znám".
Komunikace mezi rodiči a jejich dospívajícím potomkem bývá problematická a obě strany často vnímají totéž - totiž že s tím druhým se nedá mluvit. Pubescenti nejsou dobrými komunikačními partnery mj. pro svoji vztahovačnost, časté výbuchy a nepředvídatelné reakce; dospělí naopak projevují málo pochopení těmto přechodným jevům a často nadbytečně zkoušejí uplatňovat svoji autoritu.
I když proces stálého osamostatňování a rozšiřování sociálních vztahů je základním pochodem, který začíná od útlého dětství a pokračuje i v dospělosti, přece jen je období dospívání v tomto směru klíčové a rozhodující pro uspokojivé převzetí pozdějších základních rolí manželských a rodičovských.
Tou měrou, jak se dospívající emancipuje od rodiny, navazuje zpravidla nové vztahy k druhým jedincům přibližně stejného věku. Nové vztahy mu nyní dávají jistotu, kterou ztrácí odpoutáváním se od rodiny, ale připravují ho také pro nové trvalé emoční vztahy v dospělosti. Rozšiřování vztahů bývá popisování tak, jako by postupovalo po určitých stupních, jež následují zákonitě po sobě.
I. U dětí v období puberty zprvu převažuje sklon vytvářet skupiny složené z jedinců stejného pohlaví – skupinová izosexuální fáze.
II. Účast na skupinovém životě může přetrvávat dlouho dobu, ale přece jen se silně ozývá potřeba intimního párového přátelství, kterou vztahy ve skupině neuspokojují – individuální izosexuální fáze.
III. Začíná se ohlašovat zájem o druhé pohlaví – přechodná etapa
IV. Objevují se skutečné vztahy chlapců a dívek, zprvu ještě nestálé a proměnlivé, i když třeba velmi silně prožívané jako „první lásky“ – heterosexuální fáze polygamní.
V. vztah jedince ke druhému pohlaví se ustavuje a v kladném případě vyústí v hlubokou vázanost – etapa zamilovanosti.
Volba povolání je dalším důležitým aspektem – stává se skutečným problémem pro dospívající i pro jejich rodiče
Změna tělesných proporcí u chlapců a dívek: a) před nástupem puberty, b) po ukončení pubertálních změn (Upraveno podle]. M. Tannera)
Častá a střední dospělost (20-30 let)
Formální dospělosti dosahuje člověk v 18 letech; z psychologického hlediska bývá dospělost spojována zejména se zralostí v psychosociální oblasti a k té většina lidí dochází později (většinou se jako počátek soc. zralosti uvádí věk kolem 20 - 25 let). Období dospělosti se zpravidla člení na mladší dospělost (do 30 let), střední (do 45 let) a starší dospělost (do 60 let).
jedinec začíná vykonávat trvalou pracovní činnost
člověk si začíná ověřovat své schopnosti a znalosti
často kombinuje práci s doplňkovým studiem, které mu umožní získat v budoucnosti lepší status i finanční zajištění
lidé si volí zaměstnání podle daných vnější příležitostí, ale i podle zaměření a síly motivačních sil.
Volí si činnosti ve svém volném čase – závisí na osobních vlastnostech než na věku.
Kromě práce tvoří u většiny lidí život manželství
Harmonické manželství je základem uspokojivé rodinné situace
S narozením prvního dítěte se z manželství stává rodina a vedle své dosavadní role musejí přijímat nové úkoly spojené s rolí otce nebo matky
Dítě přináší do manželského páru řadu nových pozitivních poznatků a stimuluje jejich osobnostní vývoj
Základními aspekty života dospělého člověka se stávají rodina, zaměstnání a případně různé záliby.
Vedle úplných rodin jsou i rodiny neúplné – úmrtí jednoho z manželů, rozvod.
Pozdní dospělost (40-45 let do zhruba 65 let)
rodičům odcházejí v této době děti z domova a pocit prázdného hnízda je pro některé matky a otce trpký.
Kritickou vývojovou fází bývá u některých jedinců období kolem 40 let, které se pojí s tzv. krizí středního věku (nebo též krize životního středu). V této době se člověk ohlíží zpět a hodnotí svůj dosavadní život; zároveň si reálně připouští, že konec života není už tak v nedohlednu, jak to vnímal dříve. Někteří lidé pak mají tendenci dohánět to, o čem se domnívají, že mají poslední šanci prožít právě teď. Tato snaha má zpravidla formu dokazování si, že to s dotyčným jedincem není ještě tak zlé (výměna partnera nebo střídání partnerů, různé extravagantní úpravy zevnějšku, intenzivní sportování, hubnutí apod.).
Pro mnoho lidí znamená uvolnění z povinnosti péče o děti příležitost intenzivněji se věnovat práci nebo odpočívat a mít čas na své zájmy.
Právě v pozdním dospělém věku je pracovní úspěch často hlavním zdrojem hrdosti a sebeúcty – případná nezaměstnanost tedy neznamená jen ztrátu finančního zabezpečení, ale vážné narušení sebehodnocení člověka.
Pro osobní štěstí je ovšem vedle spokojenosti v práci a v mimopracovních zájmech rozhodující i spokojenost v manželství, a to tím více, když děti odcházejí z domova.
Sexuální soužití je spíše následkem manželské spokojenosti a citového pouta než hlavním předpokladem manželského štěsí.
Na konci tohoto období odchází většina mužů i žen do důchodu – to je náhlá změna sociálního zařazení, která s sebou přináší změnu z nezávislého produktivního postavení zpět do relativně závislého.
Dosahováním vysokého věku jsou lidé závislí na poskytování pomoci druhými
Stáří
Stárnutí a stáří jsou relativní pojmy, jejich nástup je individuálně velmi odlišný. Podle Světové zdravotnické organizace se rozlišuje období stárnutí (60-74 let), stáří (do 89 let) a stařeckosti (nad 90 let)
problematika stáří je celospolečenským problémem, jelikož z demografického hlediska dochází ke stárnutí populace
Obecně existuje trend prodlužování průměrného věku života - zatímco na začátku 20. století činil ve vyspělých zemích kolem 40 let, dnes je to téměř dvojnásobek.
člověk se na životě společnosti angažuje jen nepatrně
Průběh stáří závisí zejména na zdravotním stavu a sociálních okolnostech
Biologické stárnutí postihuje celý organismus a projevuje se mj. omezováním hybnosti, výkonnosti a výdrže, sníženou imunitou; klesá frustrační tolerance , zhoršuje se paměť, myšlení a funkčnost smyslových orgánů
staří lidé jsou ve významných činnostech nahrazováni mladšími – společnost se tím obnovuje a vyvíjí.
Člověk zůstává za příznivých podmínek vždy součástí své skupiny a může i má přispívat k její integrit, i když se jeho úkol mění.
Vztahy staršího člověka k druhým lidem se sice mění, ale nikdy zcela nezanikají
6 APLIKACE POZNATKŮ VÝVOJOVÉ PSYCHOLOGIE V PRAXI (v sociální práci), PORADENSKÁ INTERVENCE
rychle se hromadící poznatky z vývojové psychologie by mohly uspokojovat zvídavou mysl, ale samy o sobě by byly málo užitečné, kdyby podávaly jen popis vývoje a formulovaly obecné zákonitosti a teorie, aniž by účelně pomáhaly k ochraně a k plnému rozvoji psychického vývoje dětí i dospělých.
Teorie bez praxe je neplodná, stejně jako praxe bez teorie je nepoučená a snadno sejde z cesty.
Využití poznatků vývojové psychologie může být velmi cenné v mnoha oblastech:
Ve výchově dětí v rodinách, ve pedagogické praxi ve školách, ve vedení dětí a dospívajících v organizovaných skupinách a zájmových kroužcích.
Schopnost individuálního, diferencovaného a stále modifikovaného přístupu založeného na znalostech vývojových potřeb a vývoje osobnosti v normě i patologii je to, co má profesionálního poradce odlišovat od laického pomocníka.
Poradenství však není nikdy založeno jenom na těchto znalostech a teoriích, není to neosobní činnost, ale stálá osobní interakce s druhými lidmi, kteří mají podobné základní potřeby a potýkají se víceméně podobnými překážkami, zklamáními a nadějemi.
V poradenství mají tedy znalosti a osobní charakteristiky splývat.
Ve skutečnosti je osobnost poradce jeho nejdůležitějším pracovním nástrojem – chladný popis a technický postup nezískají důvěru klienta a nemotivují ho ke spolupráci
Profesionální poradce může být horší než laik, pokud nedá najevo svůj zájem, svou ochotu být plně k dispozici a své porozumění a pokud nepodněcuje klienta k tomu, aby vyvinul úsilí o získaní lepšího porozumění a o přijetí aktivního postoje v tíživé situaci, která se tak postupně mění z nesnesitelného a nezměnitelné tragédie na výzvu k boji.
Psychologické poradenství opřené o poznatky vývojové psychologie začalo rozvíjet v USA a brzy poté v Evropě na přelomu 19. a 20. století.
Velmi prudký rozvoj zaznamenalo psychologické poradenství pro roce 1989, a to jak na centrální, tak i na regionální úrovni. Mnohé instituce byly vybudovány z iniciativy církví, z podnětů neziskových nadací a svépomocných organizací pacientů – klientů a jejich rodin.
Odborné vývojově psychologické poradenství se na rozdíl od nahodilých laických rad musí zakládat na dvou postupných, zčásti se však i překrývajících krocích.
Předně musí být zhodnocen stav psychického vývoje jedince, za druhé musí být zvoleny cesty vedoucí k potřebné pomoci.
PORADENSKÁ INTERAKCE
Zhodnocení vývojového stavu je zpravidla východiskem profesionálního poradenského postupu, při němž vstupují do specifického vztahu poradce a ten, komu se porady dostává
V interakci poradce a klienta platí stejné principy jako v každé interakci obecně:
dva lidé, kteří jsou spolu konfrontování, nemohou spolu nekomunikovat. Lékař, který při vyšetření jen mlčí, sociální pracovník, který jen obhlíží prostředí a s klientem ani nepromluví, ve skutečnosti také sdělují nějaké postoje, pocity, informace – ať už svým nezájmem, nebo způsobem výrazu, či nepřirozených mlčením
komunikace mezi lidmi probíhá vždy na dvou úrovních – obsahové a vztahové
na obsahové úrovni je podávána nějaká věcná informace – zpravidla slovy. Vztahový rámec je určován častěji neverbálně – gestem, mimikou , tónem hlasu. Táž informace může být tedy naslouchajícím vnímána zcela jinak podle těchto „vedlejších“ okolností.
Nesoulad užití těchto dvou složek komunikačního procesu může vyústit v neúčinný poradenský proces, který – i když dobře míněný – nepřinese pomoc a úlevu.
Předně je závažnou, ale často přehlíženou překážkou v komunikaci poradce s klientem inkongruence mezi oběma složkami komunikačního aktu v projevu samotného mluvčího. Např. poradce ujišťuje matku, že vývoj dítěte bude v pořádku, ale způsobem vyšetřování a celým svým chováním dává najevo, že si tím není jistý. Důsledkem může být ztráta důvěry a snaha získat informace od jiných osob. Takováto situace bývá popisována jako dvojná vazba či dvojná léčka.
Druhou překážkou úspěšné poradenské interakce je inkongruence komunikačních procesů obou účastníků podílejích se na výměně sdělení. Každý sleduje svou vlastní myšlenkovou a pocitovou linii, nenaslouchá dost pozorně druhému, přihlíží jeho projevy úzkosti, starosti a přání. Nedostatek empatie je překážkou, která může vyústit až v úplnou komunikační bariéru.
Nejčastěji probíhá poradenská interakce ve 3 krocích:
1.fáze – navázání kontaktu a vyslechnutí klientova problému, tento krok je pro další práci zásadní.
2.fáze – pokračování poradenské interakce a první kontakt se stane východiskem, na který obvykle navazuje podrobnější zhodnocení vývojového stavu, ať už je soustavné a nebo méně formální a postupné
3.fáze – delší a soustavnější práce s klientem, který o podporu sám žádal a projevil zájem o další spolupráci.
Reakce poradce na názory a záměry klienta – mohou být v podstatě souhlasné, nesouhlasné a nebo neutrální.
Souhlas – má zpravidla silný motivační účinek. Klient se dostává do podpory, kterou potřebuje. Odborně vzdělaný poradce je určitou autoritou a jeho slovo souhlasu a uznání posiluje proto i ochotu ke spolupráci v dalších problémech.
LITERATURA:
Langmeier, J., D. Krejčířová Vývojová psychologie. Praha. Grada, 2006